Příběh z Barmy

    Po pracovním měsíci v Barmě, kterej byl už vlastně druhým měsícem v této destinaci a v tomto roce 2012, přišel čas krátkého oddechu a přípravy na bikovou variantu Barmy. Kluci psali, že do Barmy určitě přiletí a že určitě berou kola s sebou. Zvítězila punková verze „zájezdu“, kluci si sehnali biky ze sekáče do šesti stovek za kus a leteckou společnost přepravující kola zdarma. To měla být asi další známka punku, dát si Barmu za co nejlevnějš. Všechny tyto indicie mě vlastně vyhovovaly, měl jsem jen posledních pár Doláčů na low cost variantu výletu a to, že kluci přijedou na šrotech pro mě znamenalo rovnocennou možnost účasti na nějakém místním šrotu, tedy na barmské verzi biku z nějakýho yangonskýho sekáče.               

   Navštívil jsem svého dobrého kamaráda, šánského mnicha Sanaughsa v nedalekém klášteře a požádal jej jako už několikrát předtím o společnej výlet Yangonem, tentokrát se záměrem koupit jetelnej bike. Sanaughsa se semnou rád vydává na podobné akce i za hranice Yangonu. Při mých privátních tripech pro klioše-kámoše je součástí naší partičky při návštěvě nejsvětějších míst Yangonu, ale i třeba Baga a Golden Rocku. Pro něj je to výlet s cizinci na jeho oblíbená místa, pro nás nejlepší varianta poznání místa, lidí, kultury a Buddhismu. Díky tomu, že mají mniši v Myanmě postavení nadlidské, dají se s ním vyřešit i situace, které se zdají být neřešitelné, jak s oblibou říkám, situace „ šach mat“. Noa, taková koupě kola je tím pádem brnkačka.

    Popojeli jsme z centra místním opravdu dost punkovým busem směr západ. Ještě pořád naše kombinace šánský mnich a hanácký dobrodruh v přecpaném yangonském buse, do kterých nelozí ani někteří místňáci, vyvolává zajímavé a nechápající výrazy pasažérů. Nechápou proč se bílej přepravuje takovým hnusným a přecpaným busem a takhle si ještě hodně neformálně kámoší s jejich mnichem, jakoby jse znali odjakživa. A já si tenhle pocit z jejich výrazu užívám, kterej ale nebude trvat už dlouho, jelikož příval turistů a podobnejch magorů jako já roste hodně geometricky. Mnich pravidelně ukojuje tázající výrazy spolucestujících příběhem, jak jsme se potkali v Sule Pagodě, když jsem praktikoval Vipassana meditaci, že jsem sice z Česka, ale že longy (chlapskou barmskou sukni) nosím i doma na Hané, a že jsem vegetarián jako jejich lady SuTij. Tentokrát přidává příběh dnešního dne, jak jedeme koupit kolo na kterým chci jet do těch úžasných šánských hor z kterejch on sám pochází. Teď už je spolucestujícím o něco víc jasnější kdo jsme my dva, kdo jsem já a možná i proč tu jsem, ale taky to, že mám jejich zemi rád, že mi naprosto vyhovuje, že je mi tu hej. Vidím v jejich očích radost mixlou z hrdostí, díkem, respektem  a uznáním za to že vím, že jejich země je skvělá ...

    Dojeli jsme na místo, chvíli proplouváme trhem, než narazíme na hromady kol, rámů a dílů ve třímetrovejch kupách. Úkol zněl jasně, vybrat a poskládat kolo, co bude mít bikový parametry, jelikož trekovej ráfek výlet cestou necestou asi nezvládne. Ze všech těch variant rádoby kol na mě vždycky vyšla čínská verze biku s hodně malým rámem, ale zase v hodně dobrým stavu. Chtělo to jen extra long sedlovku a nějaký nosiče na bagáž. V nosičích jsou dobří, dokonce jsem našel parádičku, co se nasouvá na trubku představce, takže objem bagáže bude příjemně rozložen na předním a zadním nosiči. Kluci mě dovezou SPDéčka, tretry, helmu a dres mám a to je přece vše, co je třeba. Finální cenovka za bike pro bílýho chlápka z Olomóca, je se vším všudy za bezmála 100$, což je míň než si půjčit regulérní západackej bike na měsíc, protože prostě 10- 15 doláčů denně plus deposit je standardní yangonská cena. Ale je to zase o trošku víc, než kdyby se mi podařilo koupit hned novou čínskou SIS slátaninu s odpruženou vidlou a na konci tripu a na druhé straně Barmy ji někde prodal, klidně za skoro stejný prachy. Odpružení se nakonec ukázalo jako nejvíc chybějící prvek, kterej se dal alespoň trošku vytunit odpruženou sedlovkou. S její koupí jsem v Yangonu zaváhal a pak už jen regulérně trpěl. Ty malý kolečka 26“ prostě skáčou do každé díry a to bylo pro mě už dávno zapomenutým peklem. Je to jako kopanec bodlem do zadku po každým metru, navíc barmská polnačka i silnice kopou úplně stejně. Jezdím, respektive komfortně plavu už od roku 2007 na superiorské devětadváce po všech možných i nemožných cestách Evropy a hlavně Balkánu, takže tohle staronové peklo bylo pro mě fucked výzvou jestli to vůbec dojedu.

    Noa kluci jsou tady, pan Igec a jeho kumpáni, Tom a Víťas. Tomáš je sice mladej pražskej floutek, ale už toho pár s Igecem dal, především v Maroku natěžko a taky má můj velkej respekt za schopnost vyrazit snad kamkoli po světě pouze s Camel bagem. Noa, pan Víťa je prostě biker z Šumperka, kterej bez pana Ing. Igece snad ani nejí, pokud nedostane znamení. No nic, tak kluci dojeli a chci jim ukázat perly města. Míříme do Sule Pagoda, asi nejzajímavější "kruháč" co znám nejen v Barmě a také díky tomů, že je uprostřed tahle tisíce let stará a známá pagoda. Vstupujeme do útrob, zdravím familiárně zaměstnance a začínám klukům vyprávět o těch kilech zlata na pagodách, o těch kilech drahokamů na jejich vrcholcích, o tom o čem to tady vlastně je, celou unikátní historii. Kluci sice trochu čumí, ale nejsou z toho ažtak odvázaní jak by si první den v Barmě zasluhoval. Odpověď přichází ve Vítasově otázce “ Ty vole, ty kostely jsou tady snad všechny stejný, ne?“. Tak ten den se je odvážím vzít už jen na západ slunce do Shwedagon Pagoda, do nejsvětějšího buddhistyckého světa, 2 600 let starej svatostánek co musí vyrazit dech. Tak doufám, že tohle je snad sakra jinej "kostel" …

    Večer probíhá porada o naší cestě Barmou. Ke „kostelům“ se už nevracím, je jasný, že „kostely“ prostě nebrat. Zájem je prej jen o čistej punk&bike. Dopíjíme pár dobrejch barmskejch lahváčů Myanmar v oblíbeným pajzlu naproti našeho hostelu. Nejsme tu samotní Češi, zveme ke stolu pražskej páreček, kterej potkáváme ještě několikrát cestou, jak to bývá v Barmě někdy i příjemným zvykem. Taky se kluci usnesli, že tenhle výlet bude alcohol free absolutely, prasopárty má proběhnout až na Silvestra v Bangkoku, tam to jinak snad ani nejde.  

    Snídám snad už třicátou osmou vajíčkovou variaci tohoto výletu, den co den. Prostě snídaně, kterou dostanete automaticky téměř v každým hostelu je vlastně vždy jen jedna, prostě vaječná. Ale můžete si vybrat mezi amoletou a volským okem, anebo smaženici :-). Ještě samozřejmě znají i vařený vejce, ale asi jen teoreticky, jelikož jsem ještě žádný opravdu uvařený neviděl. Vždycky servírovali jen ohřátej žloutek s bílkem… a na tenhle hnus teda bacha! pokud ovšem nekalkulujete s tím, že se stejně jednou musíte v téhle destinaci prostě poblít a posrat, respektive jakože aklimatizovat organismus místním podmínkám, tak tohle je cesta, jak to mít hned na startu za sebou s předpokladem, že uz se to nebude opakovat, nebo ne zrovna tak moc, když vás zrovna čeká celodení vysilující stoupání ve +40C ve stínu, který samo o sobě je na posrání, jelikož moc stínu cestou vlastně zrovna není. Vlastně pokud nejste v plné síle, tak to na kole nedáte ani po rovince, natož do kopce. Zbývá jen verze vlak, bus, korba nákladaku a i to je dost vysilující, jak může tahle trojice Třech králů neradostně potvrdit.   

    Noa vyrážíme po asfaltu směr Bago, podle mapy cesta jasná, po rovince a ne víc než kilo. Je to samozřejmě peklo vypadnout z pětimilionového města na kole, kde může oficiálně použít kolo jenom cizinec anebo místní rikšák, takže nejsme pro všechny řidiče právoplatní učastníci dopravního chaosu, tedy provozu. Netrvá to ale dlouho, za patnáct kiláku jsme už na vzduchu. Cesta je vedlejší, neznáme ji ani jeden, musíme se ptát. Nejsem tady v partičce jako průvodce, jen tyhle tři chtráky informuju jak to tady prostě je a taky není. Ptát se někde na periférii vyplašenýho místňáka, kterej možná už nějakýho cizince viděl, ale určitě s ním nemluvil, chce trošku taktiky. Jestliže borcovi řekneš slovo kterýmu nerozumí a ukážeš jedním směrem, rád ti tvůj směr cesty potvrdí. To platí i u lidí co ti sice rozumí, ale prostě neví. Proto je potřeba ptát se nejméně dvou- třech lidí a to chytře. Jakože jim ukázat víc variant směru a sledovat jejich reakce, jestli fakt ví a nebo fucked ne. Takže občas odmítám odbočit, dokud si nejsem opravdu jistej, že jedu do Baga a ne do Brna. A to se samozřejmě vyplácí. Až tady v Barmě zjištuju, že nejhorší je průvodcovat průvodce a zvlášt paličáka Igece, kterej má patologickou potřebu rozhodovat a hodnotit něco o čem ví dost málo, respektive uplný hovno. Ještě nedávno ani nevěděl, že Barma existuje, natož tak vůbec kde, ale po dvou dnech ví víc než já po měsící? Hmm a ještě mě školit o punku na biku? Hmm slušná patopsychologie, jedinej punk co předvedl, tak bylo to, že vytasil informace z knižního průvodce, kterej byl informačně zcestnej už v okamžiku svého vydaní, což bylo tak cca 5 let na zad o proti dnešnímu dnu akce :-). Mé aktuální informace dekalsoval konfrontací s tímto uvedeným zdrojem informací, což bylo dost kontarproduktivní a vysilující. No nešlo si nevzpomenout na hospodské moudro, že "s píčou nevymrdáš" a s mou postupně nabitou moudrostí, že to není ani třeba, jelikož to tato persona zvládne logicky sama se sebou a logicky v objemu své "moudrosti" ega, jak se krásně x-krát potvrdilo.  

     Nicméně úspěšně dojíždíme do Baga s prvníma 85 kilákama a v dobrej čas. Stačíme se ubytovat a prozkoumat tohle město Monů a její chrámy a pagody. Nabízím klukům omrknout nejvyšší 114 metrovou pagodu už nasvětlenou po západu slunce. Snima do utrob pagody ani raději nejdu a dělám - jakože hlídám venku kola, nechci totiž vidět, co tam ti syčáci zase předvádí za hrozný neuctivý komédie v této obrovské, užasné a překrásné pagodě. U večeře se domlouváme na zítřejší přesun vlakem k jezeru Inle… Igec začíná opět akci sabotovat svejma skvěle-dementníma nápadama, který musí být vždycinky opozit toho co mi dává smysl, co už vím jak tady funguje a nefunguje, co je prostě realný a nebo zcestný. Inženýr Igec vychazející z jeho několikahodinové zkušenosti, z informací z Interentu od podobnejch několikadnovejch cestovatelů Barmou jako je on sám a samozřejmě z marného kalkulu dezinformací vylovených bez kontextu z několik let starého knižního průvodce jsou jeho neprůstřelné argumenty :-) A mně přijde jako uplně neskutečná show ega a jeho nutné potřeby za každou cenu rozhodovat o čem ví (s porovnámím se mnou) přirozeně uplný hovno .... a také to, že tahle zoufalá teatrální ego masturbace v podobě permanetních sabotáží toho o čem v dobrém umyslu informuji, bo to tu už znám, snad nikdy neskončí, jelikož vyvrcholení a uspokojení této sdílené mastrurbace proběhne asi jedině tehdy, kdy se já stanu stejnou figurkou, jako ti dva jeho přicmrndávači. A to já nedělám ani když potkám opravdovou osobnost, nejen proto, že to na tebe ani nezkouší, protože je právě osobnost a ne osel, ale jaksi nechápu dobrej důvod ani pro jendoho zůčastněného této ubohé komédie do dnešních dnů :-) 

pokračování možná přiště... možná o Igecovi v pozici svačinář na mém cyklo zájezdě v bosenském minovém poli :-) 

celý komentovaný fotopříběh první Expediční Bike Barma 2012/13